Vánoční rybí polévka

.. ta k Vánocům a zvláště Štědrému večeru i přes její pracnost neodmyslitelně patří, a ve starých kuchařkách je řazena mezi polévky sváteční. Recept, který zde popisuji, není tentokráte ze staré kuchařky, nýbrž z kuchařky zkušené, čili od mé babičky, a bezesporu sahá ještě mnohem dále, protože se u nás dědí z generace na generaci. Ačkoliv tedy patří k „rodinnému stříbru“, rád se o něj podělím. A čím se tak liší od ostatních? Tak například před vařením se kapří hlavy spařují, odstraňují žábra a ploutve, a v neposlední řadě se používá k zahuštění krupice – žádny objev to není, v řadě jiných receptů určitě na něco podobného narazíte, jde tedy především o naši rodinnou tradici.. Nejdříve jsem si očistil kapří hlavy – odstranil jsem oči, ploutve, a vytrhl jsem žábry, které by mohly v polévce způsobit hořkost. Následně jsem hlavy spařil horkou vodou z konvice, a prolil ji i ústy kapra. Pak jsem hlavu zchladil proudem studené vody, abych zastavil var a z povrchu hlavy pod vodou oškrabal vzniklý tmavý sliz, o který v polévce nestojím. Na cca 4l polévky postačí asi 3 hlavy, mně se jich ale sešlo 5 (samozřejmě můžeme přidat i rybí skelet bez ploutví). Vložil jsem je do hrnce se studenou vodou, přidal 3 kuličky nového koření, 2 hřebíčky, sůl, 1 bobkový list, a vařil do měkka, což je u ryb raz-dva, takže stačí zhruba 15minut po přivedení k varu (maso musí jít krásně od kosti). Do jiného (finálního) hrnce jsem si na drobné kousky pokrájel 2 petržele, 2 stroužky česneku, 2 menší cibule, asi čtvrtinu menší bulvy celeru a 2 mrkve. Zeleninu jsem zalil vodou – ne moc, voda by měla sahat asi 5cm nad zeleninu, přidal špetku soli, přivedl k varu a zeslabil plamen. K tomuto „mini“ vývaru se zeleninou jsem pak přidal přecezený vývar z kapra. Mezitím jsem si z hlav obral maso, a dal jej stranou (nejlépe se obírá, když jsou hlavy ještě teplé až horké – nelepí se při tom tolik ruce). Dále jsem si připravil vnitřnosti. Používám pouze jikry a mlíčí – chci, aby byla polévka co nejvíce světlá. Mlíčí ze dvou kapříků jsem pokrájel na tenké plátky (důležité je kousky dokrajovat do konce, aby při vaření nevznikly nepříjemné chuchvalce), a hodil jej rovnou do polévky. Jikry (rovněž ze dvou rybek) jsem utřel (škrabal) plochou nože podobně jako játra do játrových knedlíčků (tím se zbavíme žilek a blanek, které by nám mohly způsobit při tepelné úpravě paseku), v žádném případě ale nepoužívejte mixer, jednotlivé kuličky jiker musí zůstat neporušeny, a nůž jim neublíží. Z naškrabaných jiker připravíme jíšku - na pánvi jsem si rozehřál asi ¼ másla, přidal lžíci krupice či hrubé mouky - záleží, jak chceme mít polévku hustou, pokud máme hodně jiker a masa, krupice ubereme (krupice totiž funguje nejen jako „zahušťovadlo“, ale také částečně nahrazuje – i když se jí to nikdy nepodaří, svým tvarem a strukturou právě jikry). Ke krupici jsem přidal jikry, a jakmile krásně zrůžověly, přidal jsem trochu polévky, aby se jíška lépe rozmíchala a nestala se z ní placka. Jíšku jsem pak vlil za stálého míchání do polévky, přidal obrané maso z hlav příp. skeletu, 10-15 minut provařil, a celou tuto kompozici dochutil troškou muškátového ořechu, mletého pepře a špetkou chilli papričky. K polévce se samozřejmě musí podávat opečené rohlíčky na másle, které jsem si připravil z 8 rohlíků pokrájených na tenké plátky, politých asi polovinou rozpuštěného másla, a usušených na plechu v troubě do křupava při 120 °C (nebojte se jich udělat více, každý bude totiž uzobávat, jak jsou dobré). Při podávání pak ještě nezapomeneme na jemně usekanou petržel, případně trochu čerstvého pepře. A ještě maličkost – při chladnutí polévky jí musíme občas promíchat (nejlépe ji ještě vystrčit do chladu třeba na balkon) podobně jako polévku zabíjačkovou – je hodně hustá, se spoustou masa a másla, a mohla by nám díky tuku zkysnout, a to by byla obrovská škoda.

Staročeský kuba

Tradiční pokrm z krup a hub, který nechyběl na žádném štědrovečerním stole. Jeho příprava je velmi jednoduchá, levná, a výsledek je - jak už to u jednoduchých pokrmů bývá, fantastický. Historií sahá do Jižních Čech, do dob, kdy vánoční kapr ještě nebyl vůbec vánoční tradicí, a lesy byly plné stročka trubkovitého. To je totiž ta pravá houba, ze které se právě kuba připravoval. Byla tmavě šedá až šedomodrá, příbuzná např. liškám, vynikala svou vůní a kořeněnou chutí, dobře se uchovávala, a bylo jí všude spousta. Po usušení zčernala, a pokrmu tak dodala správně tmavou barvu - proto se taky občas říká „černý kuba“. Dnes je bohužel stroček spíše raritou. Jak tedy na kubu? V kastrolu jsem na lžíci sádla nechal zesklovatět 2 cibule, a pak k nim přidal půl kg trhaných (lámaných) krupek, které jsem řádně propláchl horkou vodou a nechal na cedníku okapat (je možno použít i kroupy větší, ale při pátrání ve starých kuchařkách jsem vždycky narazil právě na krupky). Za častého míchání jsem je osmahnul, a přilil asi 1,2 litru horké vody, osolil je, a pod poklicí dusil do měkka, což nezabere mnoho času. Mezitím jsem v rendlíku opět na lžíci sádla nechal zesklovatět další 2 cibule, ale tentokráte k nim přidal asi 4 bohaté hrsti pokrájených sušených hub, které jsem si nechal v lednici přes noc máčet v mléce, a také asi 2 lžičky drceného kmínu (mléko samozřejmě scedíme, a v průběhu dušení jím houby podléváme). Jelikož jsem kubu připravoval s čerstvou majoránkou, což není pro „zimní verzi“ úplně tradiční, přidal jsem při dušení k houbám sušeným ještě hrst mražených hříbků - aby v tom nebyla čerstvá majoránka sama :-), vše se spolu dusilo asi 15minut. A pevně věřím, že kdyby předkové měli mrazák, přidávali by je taky. Pak už zbývala jen „fáze kompletace“ a zapečení: Podušené houby jsem vyklopil do vařených krupek, přidal 4 stroužky utřeného česneku, hrst otrhaných lístků majoránky, vše řádně smíchal, a vložil do sádlem vymazaného pekáčku. Na kubu jsem pak ještě rozmístil pár kousíčků sádla, a nechal v troubě při 200°C asi 30 minut zapékat. Cílem zapékání je vyrobit krustičku z krupek a propojit všechny chutě dohromady. Kuba se dá také připravovat střídavým vrstvením krupek a hub, ale „míchaná“ verze mě přijde tradičnější.. Na závěr jsem si ještě utřel v hmoždíři trochu čerstvé majoránky se sádlem a solí, a tuto směs po malých dávkách na upečeného kubu pohodil – to ale není nutné, stejně jako zakápnutí olivovým olejem na talíři. U Šroubka se např. k hotovému kubovi podávaly vařené švestky.

Králík dušený na madeiře, se šťouchanými brambory

Tento králík je důkazem toho, že při použití kvalitních ingrediencí, není potřeba ani koření, a že v jednoduchosti je kouzlo.. Recept nebo spíše zmínku o něm jsem objevil ve staré kuchařce „Kuchařská škola čili důkladné navedení k samostatnému naučení se vaření a správné hospodárnosti“z roku 1894, od autorky Marie B. Svobodové, která se v něm odkazuje údajně ještě dále, do kuchyně francouzské – Le cuisinier royal.
Nejdříve jsem si sehnal králíka z domácího chovu od kolegyně Lucky, kterého jsem pečlivě vyčistil, odblanil, a jelikož se „připravoval“ na zimu a i přes své mládí byl více než dobře živený, zbavil jsem jej i přebytečného tuku. Správně bych měl použít jen zadní stehna, ale já použil i přední běhy a hřbet, jelikož mě bylo líto maso mrazit. Porce masa jsem řádně protknul slaninou (nešetříme), a nasolil. Ve vyšší pánvi (nebo v čem jej chceme dusit) jsem si rozpustil máslo (ideálně přepuštěné), a na něm porce králíka opekl. Pak jsem si smíchal asi lžíci hladké mouky spolu s větším plátkem másla, jako na koláčovou drobenku (tzv. francouzská jíška), a tuto směs (kuličku) rozdrobil ke králíkovi, lehce zatřásl pánví, a přilil asi 2 dl madeiry - dezertního vína z ostrova Madeira, jenž zraje v dubových sudech (dodá nejen skvělou chuť, ale i krásnou barvu) a 2-3 dl hovězího vývaru (opět můj oblíbený - z oháněk). Počkal jsem, až se vypaří alkohol, a pánev přikryl poklicí a nechal dusit. Abych nemusel míchat, králíka jsem za občasného obracení dusil v troubě při 150°C (hlavně nezapomenout na tu poklici!) do měkka (v mém případě asi 1,5h), maso musí jít krásně od kosti. Až byl králíček jako máslo, vyndal jsem jej, přikryl alobalem, šťávu přecedil, mírně svařil, a ještě přidal panáčka madeiry.
Jako přílohu jsem zvolil šťouchaný brambor, který jsem rozšťouchal spolu se zelenou částí pórku, krátce podušené na másle. Francouzi hold vědí, co je dobré, a přitom stačí „jen“ kombinace chutí madeiry a slaniny.. :-)

Dušené roštěnky na divoko s rýží, dle Anuše Kejřové

Roštěnec připravený po anglicku už jsem zmínil, takže teď zpět domů, ke klasickým českým roštěnkám, a tedy řádně dušenému jídlu.. Tence rozklepané hovězí, měkké, ve výborné šťávě. Jako inspiraci jsem si vzal Zlatou úspornou kuchařku od Anuše Kejřové, poprvé vydanou v roce 1926, která pro svůj úspěch vyšla už celkem patnáctkrát. Zjistil jsem, že se téměř stejně připravovaly roštěnky i u nás doma, takže jsem zajásal, a určitě by to potěšilo i samotnou autorku.. :-)
Asi z kila nízkého hovězího roštěnce z mladého býčka jsem nakrájel přibližně 1 cm plátky (vyšlo mně jich 5), a přes fresh fólii je naklepal z obou stran na tloušťku asi 5 mm. Pro snazší manipulaci jsem pak maso překrojil ještě na polovinu, čímž jsem získal 10 malých roštěnek, kterým bylo nutno ještě na několika místech naříznout okraje, aby se při tepelné úpravě nekroutily. Ty jsem pak z obou stran osolil a opepřil čerstvě mletým pepřem. Mezitím jsem si ve vysoké pánvi (možno použít i kastrol, protože později je potřeba i poklice) na kousku másla nechal zesklovatět až mírně zrůžovět 3 střední cibule pokrájené na jemno, a pak do ní přilil asi dvě naběračky vývaru (použil jsem silný vývar z hovězích oháněk), aby se cibulka dále nerestovala. Na jiné pánvi jsem pak rozpálil asi 3 lžíce sádla, roštěnky jemně obalil v hladké mouce, a šoupnul je zprudka opéct na sádlíčko z obou stran (raději v menším počtu, aby v pánvi zůstala vysoká teplota, plátky masa se rychle zatáhly, a zachovaly si šťavnatost). Zatažené roštěnky jsem odložil stranou, a po opečení všech je vložil do vysoké pánve s cibulkou a vývarem, a přidal opět vývar tak, aby byly roštěnky zcela ponořené (spotřeboval jsem ho asi 1,5 l).

Tohle je základní recept na roštěnky, a aby nám „zdivočely“, přidal jsem ještě 1 bobkový list, malý svazeček tymiánu, několik kuliček pepře, 4 kuličky nového koření, 1 hřebíček, trošku citronové šťávy, a taky kousek kůry z bio citronu. Přiklopil jsem poklicí, a dusil do měkka dle stáří zvířete.. (já měl opravdu mladý kousek, takže za 1,5h bylo maso jako dortíček). Roštěnky jsem vyndal do misky, přikryl alobalem, aby neoschly a uložil na teplé místo. Vzniklou šťávu jsem přepasíroval, částečně zredukoval, aby získala ještě více na síle (není to ale nutné), zjemnil ji a zároveň mírně zahustil kouskem másla obaleného v hladké mouce, a nechal ještě povařit. Omáčka by neměla být příliš hustá, takže pokud je jí moc, je lepší ji nechat více zredukovat, než zahušťovat jíškou (ani samotná autorka do této omáčky jíšku nepoužívá). Takto upravenou omáčkou jsem pak přelil roštěnky (pokud by roštěnky vystydly, v omáčce je prohřejeme), a podával k nim rýži basmati, chutnají ale skvěle i s vařeným bramborem.

Filet ze pstruha s restovanou zeleninou

Pstruh duhový se řadí mezi sladkovodní ryby, a skoro bych jej zařadil mezi naše tradiční ryby. Tradice to není ale dlouhá - ve skutečnosti je to ryba pocházející ze Severní Ameriky, a Evropu „okouzlil“ až koncem 19. století.
Mně padl do oka nádherný, vahou skoro ojedinělý - téměř kilový kousek, a rozhodl jsem se pro naprosto jednoduchou přípravu, tentokráte i bez mých oblíbených bylinek. Práci mi zabralo pouze jeho čištění a filetování. Šupinky pstruha jsou malé, snadno poživatelné, a proto se většinou ani neodstraňují, a rybí nadšenec je pozře včetně kůže (je-li hezky opečená), nebo prostě kůži i se šupinami odstraní – jedna známá mě dokonce přesvědčovala, že pstruh přece šupiny nemá.. Já jsem ale i přesto šupiny za pomocí nože oškrabal – kůže čerstvého pstruha leccos vydrží, a pokud jdou šupiny i s kůží, buď jste sadista, nebo byl pstruh vyloven dříve, než si myslíte, a od takového radši ruce i ústa pryč.. Samozřejmě nějaká ta šupinka mi tam zůstala, ale to je opravdu nepodstatný detail. Následně jsem vytvořil dva krásné filety, a to tradičním způsobem a hlavně ostrým! nožem. Rybku jsem naříznul za žábrami, a po páteři vedl řez od hlavy směrem k ocasu, s jasným cílem obnažit páteř, a totéž i z druhé strany. Většina kostí by měla na páteři zůstat, a tu pak můžeme použít na vývar. Hotové filety jsem pak přejel prstem, a zbývající kosti, které vystoupily, jsem vytáhnul pomocí pinzety. Pro snazší úpravu a servírování jsem filet překrojil na polovinu a naříznul na několika místech kůži, aby se mi na pánvi nekroutil. Filet jsem důkladně osušil, jemně nasolil, a kůži obalil v hladké mouce (přebytečnou mouku je nutné oklepat).
Na rozehřátou pánev s trochou olivového oleje jsem položil porce pstruha kůží dolů, a jemně je přitlačil, aby se opékaly po celé ploše, a to po dobu asi 5-ti minut, pak jsem přihodil kousky másla, rybku otočil kůží nahoru, a dopékal ještě asi 3 minutky.
Mezitím jsem si na olivovém oleji orestoval menší cuketu, červenou papriku, červenou cibuli, vše pokrájené na přibližně stejné kousky. Po chvilce restování jsem dochutil solí a trochou citronové kůry z bio citronu. Zelenina by měla být křupavá, nikoliv blátivá, ale ani ne syrová.
Tu jsem pak servíroval na předehřátý talíř (u ryb velmi důležité – studenou rybu já nerad), a na zeleninu jsem položil filet ze pstruha, a celé dochutil čerstvě mletým barevným pepřem. Když pominu čištění a porcování ryby, vše zabere maximálně 10 minut, čili ideální večeře. :-)

Pečená Svatomartinská husa s kapustičkami na husím sádle

Listopad, sv. Martin, všechny husy – třeste se, nadešel váš čas! .. aneb, jak praví staré přísloví – „Radost Martina je husa a džbán vína.“ Sv. Martin patřil mezi nejhojnější období v roce. Vše bylo sklizeno, tak proč neoslavovat, že? No a husičky byly v tuto dobu hezky sádelnaté, spoustu prachového peří připraveného na zimu, takže volba byla jasná. A aby mastnota netrápila naše žaludky, napomohlo první vínko, se svou specifickou kyselinkou. Naši předkové hold věděli, co si v kterou dobu dát. A jaká by to byla tradice, kdyby nebyla alespoň trochu opředena tajemstvím.. Podle legendy, husy rušily sv. Martina při kázání, a proto byly takto ztrestány. Druhá legenda však praví, že se sv. Martin chtěl mezi husami ukrýt, a ony jej svým kejháním prozradily. Tak či tak, zřejmě si sv. Martin s husou moc nesedli, ale tradice je to skvělá, a jsem moc rád, že byla opět „vzkříšena“.
Asi 4kg chlazenou husičku jsem řádně omyl, pinzetou odstranil zbytkové peří, a odříznul plstní sádlo z otvoru kolem břišní dutiny. Sádlo doporučuji nevyhazovat, dá se pomalinku vyškvařit, a použít např. do paštiky. Následně jsem celou husu i její útroby vysušil, a kůži vodorovně (jako při pearcingu) řádně propíchal – hlavně v oblastech, kde se vyskytuje tuk (propichuje se pouze kůže, jde nám o to, aby rychle odtekl tuk, nikoliv šťáva z masa). Pak jsem ji hojně zevnitř i zvenčí vysolil a vykmínoval, a takto ji nechal nepřikrytou v lednici do dalšího dne zkřehnout a oschnout (bude se lépe péct).
Následující den jsem rozčtvrtil 3 jablka, naplnil je do husy, a břišní dutinu zašil. Husa pak získá voňavější a jemnější chuť, a také se nevysuší. Do extra mladých a menších kousků, se dle starých kuchařek (M. B. Svobodová) přidává naopak žemlička a kousek másla – pro plnější chuť. Takto připravenou husu jsem položil do máslem vymazaného nepřilnavého pekáče prsy na dno, přilil trochu horké vody, přikryl a utěsnil tlustším alobalem, který jsem rovněž potřel máslem, a vložil na 1,5h do trouby předehřáté na 200°C. Po uplynutí doby jsem husu opatrně obrátil prsy nahoru, slil jsem vypečené sádlo (je výtečné), husu opět lehce podlil, přikryl pomásleným alobalem, a dal péci na další 1,5h. Následovalo opět slití vypečeného tuku a šťávy, definitivní odstranění alobalu, a dopečení husičky do zlatova. Trvalo to asi 30 minut, a za tuto dobu jsem ji celou asi 4x potíral vypečeným sádlem, teplotu jsem měl sníženou na 180°C, a rošt trouby posunutý výš – do středové pozice. Vypečená kůžička je pak křehká, a jen zvoní..
Jako přílohu bych mohl zvolit červené zelí na víně a jablkách a třeba knedlík, jelikož jsem ale chtěl pokrm odlehčit, aby chutnal i dietářům ;-), zvolil jsem kapustičky na husím sádle. Růžičkové kapustičky jsem očistil, a hodil do vroucí osolené vody, kde jsem je asi 10 minut (téměř do měkka) povařil, a pak je prudce zchladil v ledové vodě, aby zůstaly krásně zelené. Na pánev jsem pak dal asi 2 lžíce husího sádla, přidal na plátky pokrájený česnek, aby pustil svou chuť a vůni do sádla, a přihodil jsem osušené kapustičky, a na mírném plameni je prohřál. Přidal jsem trochu soli a bílého pepře a servíroval je spolu se zlatavou husičkou a svatomartinským vínkem. Zaručuji, že se po této kombinaci nebudete cítit unaveni a přeplněni, a budete cítit jen pohodu ze sv. Martina, jeho husičky a vína.

Pečená jelení kýta se smetanovou omáčkou a houskovým kynutým knedlíkem

Zvěřina? V jídelníčku tradiční domácí kuchyně samozřejmost, dnes – vzácnost, a záležitost spíše „rodin nimrodů“, specializovaných restaurací a sezonních akcí horských chat. Proto jsem se rozhodl přispět se svou troškou do mlýna, a rozptýlit mračna mýtů o její nedostupnosti, či složitosti úpravy. Na pomoc jsem si vzal Českou domácí kuchařku z roku 1894, jež je dílem mnohaletých zkušeností kuchařky Majoleny Rytychové. Ano, připravit zvěřinu, není jako upéct kuře, ale za tu trochu úsilí jsme odměněni „divokou“ chutí masa, které nezahálí na dvorku. Vybral jsem si jelení kýtu, kterou jsem zakoupil v řeznictví, a jejíž původ byl prý z Šumavy.. A jen pro doplnění uvádím, že recept jde do jisté míry považovat za variaci na „Svíčkovou na smetaně“. :-)
Nejdříve jsem kýtu zbavil všech šlach a blanek, protáhnul ji řádně slaninkou, a svázal do úhledného válečku. Pak jsem si, dle rad kuchařky, v hmoždíři rozdrtil malinko soli, 10 zrnek jalovce, 4 hřebíčky, 10 zrnek nového koření, několik kuliček pepře, pár lístků tymiánu, kousek citronové kůry a bobkový list. Přidal jsem ještě lžíci olivového oleje, tuto směs řádně vetřel do masa a nechal jej v lednici den odpočívat. Následující den jsem si připravil marinádu, a to tak, že jsem v rendlíku orestoval na kostičky pokrájenou slaninu, 1 mrkev, plátek celeru, 1 petržel, 1 cibuli, bobkový list a trochu tymiánu. Jakmile byla zelenina orestovaná, přidal jsem litr vody a 0,6 dl vinného octu (na klasický lihový ocet, který je příliš ostrý, a udělá v chuti více škody než užitku, při vaření raději zapomeňme). Vše jsem provařil a nechal vychladnout. Chladnou marinádou jsem přelil kýtu (musí být zcela ponořena), a nechal ji v ní 2 dny „koupat“ v lednici. Tento způsob nakládání je stejný pro většinu masa ze zvěřiny určeného k pečení, a postará se o jeho zkřehnutí.
Až vypršela doba pro nakládání a marinování, pustil jsem se do „skutečného“ vaření. Na pánvi jsem si na másle orestoval do zlatova drobně pokrájené 2 cibule, 2 mrkve, plátek celeru a 1 petržel, pro vůni jsem přihodil ještě bobkový list, malý svazeček tymiánu a pár kuliček pepře a nového koření. Tímto jsem pak vystlal dno pekáčku. Kýtu jsem vytáhnul z marinády, osušil, nasolil, ze všech stran na pánvi opekl a položil do pekáčku na restovanou zeleninu. Maso jsem podlil asi půl litrem vývaru (ideální je zvěřinový, ale jelikož jsem měl kýtu už bez kosti, použil jsem slabší hovězí), přihodil trochu citronové kůry, položil na něj tenký plátek másla, přiklopil, a pekl při 160°C do měkka (v mém případě přes 3h – jelen zřejmě brázdil naše luhy a háje delší dobu..). V průběhu pečení jsem samozřejmě kýtu poléval a obracel, a po první hodině jsem k masu ještě přidal 1 lžíci vinného octa.
Jakmile byla kýta měkká (zkouška vidličkou), vyndal jsem ji z pekáčku, položil na ni plátek másla, přikryl alobalem, a nechal odpočívat. Mezitím jsem si do výpeku přilil trochu vývaru, tak, abych měl dostatečné množství omáčky (neředíme ale moc, omáčka má sloužit jako doplněk masa, a ne jako bazén pro knedlíky - pokud jí chceme více, přiléváme raději v průběhu pečení), přidal asi 1,5 dl sladké smetany 31%, ve které jsem řádně rozmíchal asi lžíci hladké mouky (paní Rytychová většinou používala smetanu kysanou, dle mého je však pro tento recept sladká vhodnější), vše jsem provařil, a přes jemný cedník přepasíroval (mixováním bychom nezísklali tak hezkou barvu). Vzniklou omáčku jsem ještě dochutil citronovou šťávou a kouskem másla, který se postaral o zaoblení chutí. Její výsledná chuť by měla být vyvážená, lehce pikantní, smetana by ji měla jen zjemňovat, nikoliv přebíjet. Nakrájenou kýtu na plátky jsem pak servíroval s touto omáčkou na předehřátých talířích spolu s brusinkovým džemem a domácím kynutým houskovým knedlíkem, o jehož přípravě se zmíním někdy později, protože delší příspěvek by už asi nikdo z vás ani nechtěl číst. ;-)