Zadělávané dršťky – staročeská lahůdka s vůní zázvoru

Léto se kvapem blíží ke svému závěru, a já doufám, že nás ještě čeká to babí. I tak ale pomalu začínám přemýšlet o podzimním „menu“.. Vlastně mě k tomu přiměla návštěva pana starosty z jedné moravské vísky. Slíbil jsem mu totiž zadělávané dršťky – klasiku, patřící odpradávna k české kuchyni. Inspiraci – mimo svých „restauračních a rodinných ochutnávek“, jsem tedy čerpal ve starých kuchařkách, zvláště pak u Majoleny Rytychové (r.1894)., která mě zaujala použitím zázvoru. Díky ní a zázvoru, výsledek tohoto „podzimního okénka“, předčil má očekávání..

Nejdříve si samozřejmě musíme dršťky očistit a uvařit, nejlépe večer předem. Postup jsem už zmiňoval např. u dršťkové polévky, takže jen zrychleně: Z vnitřní strany syrových drštěk (cca 1,2kg) odstraníme veškeré tmavé žilky a případné tukové „plsti“ (to jsou nositelé charakteristického dršťkového „zápachu“), řádně propláchneme, můžeme si pomoci i vytřením solí (takový solný peeling). Očištěné dršťky vložíme do hrnce se studenou vodou, přivedeme k varu a vaříme cca 15min. Pak vodu vylejeme, dršťky propláchneme pod tekoucí studenou vodou, opět vložíme do hrnce se studenou vodou, a celý proces zopakujeme 3x. Do „čtvrtice“ vodu osolíme, a přidáme zeleninu vcelku (zeleninou nešetříme) - 3 cibule, 3 mrkve, 2 petržele, kousek celeru, ½ větší kedlubny, 2 stroužky česneku, 3 kuličky nového koření, 10 kuliček pepře a kytičku z natě petržele, 2 bobkových listů a větvičky rozmarýnu. Vše přivedeme k varu, poté plamen snížíme, a vaříme doměkka (na čas nehledíme, cca 2 - 3h, vidlička musí hezky projít). Dršťky poté vyjmeme, a necháme přikryté v lednici vychladit - líp se nám budou krájet.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Vychladlé a ztuhlé dršťky – cca 800 - 900g (vařením a čištěním se „smrsknou“) pokrájíme na cca 6cm dlouhé a 3mm široké nudličky, a konečně se můžeme vrhnout na to „pravé vaření“.. V kastrole rozpustíme 50g sádla, a necháme na něm osmahnout 1 malou cibuli pokrájenou na velejemno. Jakmile začne jen trošku růžovět, přidáme 50g hladké mouky, a vyrobíme světlou jíšku. Mouka začne pěnit, a to je přesně čas, kdy postupně, za stálého míchání metličkou, přilijeme 0,7l horkého hovězího vývaru. S mícháním nepřestáváme, a jíšku cca 20minut provařujeme. Přidáme stroužek jemně utřeného česneku, ¼ lžičky citronové kůry z BIO citronu, ¼ lžičky muškátového květu, ¼ lžičky mletého zázvoru, a 2 „strouhnutí“ muškátového oříšku. Zamícháme, a do takto voňavé omáčky vložíme pokrájené dršťky. Lehce dochutíme solí a bílým pepřem, a za občasného míchání – pozor ať se nepřipálí!, provařujeme na mírném plamenu cca 30minut. Poté přidáme cca 150g na malé kostičky pokrájeného vařeného uzeného masa (použil jsem uzený kotlet) a cca lžíci lístků čerstvé majoránky. Promícháme – stačí, aby se uzené jen prohřálo a majoránka pustila svou vůni, odstavíme, přimícháme kousek másla pro zjemnění, a můžeme podávat.

Tradice velí jako přílohu brambor nebo knedlík, obé osmažené.. Coby milovník brambor, jsem měl tedy jasno.. Aby brambory potěšily i oko, doporučuji jim dát jednotný tvar – např. kuličky. Ty „vypichujeme“ k těmto účelům stvořeným udělátkem, a necháme téměř do měkka (cca 10minut) blanšírovat ve vroucí osolené vodě. Poté bramborové kuličky schladíme ve studené vodě, a ve finiši, osušené, opékáme na nepřilnavé pánvi s trochou oleje a plátkem másla, dozlatova.

Rozdal jsem pár degustačních porciček, a jedli i Ti, kteří dršťky nemusí, a při slůvku „zadělávané“, je jímá hrůza.. Vůně zázvoru spolu s citronovou kůrou, muškátem a majoránkou, spolu totiž tvoří nepřekonatelné quartetto, jež dršťky pozvedne do nejvyšších chuťových pater. :-)

 

Mojito – letní osvěžení, jak má být..

Vlna veder dorazila v plné, dokonce rekordní síle, je třeba se osvěžit.. Mým tipem je Mojito! Kyselost a vůně limetky, vanilkově karamelová chuť rumu a třtinového cukru, svěží stopa po mátě, to vše ledově chladné.. Tak, a ingredience máme!

Pro ty, kteří „mochíto“ neznají (najde se vůbec někdo??): Mojito je tradiční kubánský koktejl, s historií sahající až do 16. stol., který si svou současnou podobu - s „bílým“ rumem, získal na počátku 20. stol., právě na Kubě. Je tedy jasné, že ho nemůžeme tvořit z tuzemáku a citronů, jak už jsem jednou taky zažil - naštěstí se jednalo jen o „domácí kreativitu“. V některých „barech“, aby ušetřili, se pro změnu přidávají různé sirupy pro zvýraznění, a mátu a limetku pak používají v množství „sotva na okrasu“. Výsledkem je pak něco, co se s mojitem nedá ani srovnat.

Do tlustostěnné long drink sklenice 3,5dl (např. v IKEA za 9Kč) hodíme řádně omytou limetku, nakrájenou na 8 dílků, a přisypeme 2 lžíce třtinového cukru (použil jsem zlatý, s tmavým by nevypadalo mojito tak dobře). Přilijeme 0,5dl bílého rumu (používám Key Rum), a vše řádně kroutivými pohyby promačkáme drtičem na limetky (investice do něj se vyplatí, různá topůrka, vařečky, a podobné domácí náhražky, nemají ten správný efekt). Přidáme hrst lístků čerstvé máty (z 1 - 2 stonků), opět promačkáme drtičem, ale už s menší intenzitou než limetky, a promícháme míchátkem. Přisypeme několik kostek ledu nebo ledovou tříšť (na Kubě se používají právě větší kostky ledu), a za stálého míchání dolejeme perlivou minerálkou po okraj. Dozdobíme lístky máty, a můžeme se osvěžovat.. Samozřejmě nesmí chybět brčko! (já ho mám 2v1 - v míchátku.. ;-)).

Chobotničky na víně, s rajčaty, a těstoviny Anelli

Při nedávné návštěvě restaurantu se středomořskou kuchyní, jsem kápnul v předkrmové části menu na chobotnici. Volba byla jasná, a já si pochutnal na báječném chapadle. Následující den, při nákupech, jsem shodou okolností narazil na malé chobotničky. Vybavil jsem si předešlou večeři, a už si nesl „potvory z moře vytažený“, s výrazem lovce, a vidinou nabodnutého zvířete na kuchyňské vidličce, v tašce domů. Rajčata a víno, to budou jejich společníci na poslední cestě..

Chobotničky (cca 500g) očistíme pod tekoucí vodou, odřízneme hlavičku, a oddělíme část nad chapadly, kde se nacházejí oči (vypadají jako 2 tmavé skvrny), kterou vyhodíme. Uprostřed těla, mezi chapadly, se nachází „zobák“ (taková tvrdá černá kulička) – ten jednoduše vytlačíme prstem (pokud to již neudělal prodejce při kuchání). Příprava mořské lahůdky před vařením, kterou si „ulovíme v krámě“ je dokončena. Stejně bychom postupovali, i kdyby měla chobotnice třeba 3kg (jen bychom jí ještě naklepali chapadla a vařili ji podstatně déle).

Do hlubší pánve s poklicí nalejeme 5 lžic olivového oleje, a necháme na něm zesklovatět 1 řapík celeru a 3 stroužky česneku, vše pokrájené na jemné kostičky (cca 5mm). Přihodíme 2 proužky kůry z BIO citronu, a naše chobotničky včetně hlaviček (okamžitě se začnou kroutit a smrskávat). Lehce osolíme, opepříme čerstvě mletým pepřem, přilijeme 1dl bílého suchého vína (já použil chardonnay), a jakmile se začnou vařit, plamen srazíme na minimum, přiklopíme poklicí, a za občasného promíchání necháme dusit do měkka (dle velikosti chobotniček – v mém případě cca 30minut). Budeme překvapeni, jak změní velikost, a kolik pustí šťávy. Poté přidáme 4 drobně pokrájená čerstvá rajčata, která si předem spaříme, oloupeme, a lžičkou zbavíme semínek (omáčka by po nich měla příliš kyselou, až železitou pachuť). Přiklopíme, a dusíme cca 10 minut. V úplném závěru dušení přihodíme několik natrhaných lístků čerstvé bazalky, dochutíme solí a pepřem, a můžeme podávat.

Jako příloha jsou vhodné těstoviny „Anelli“ – čili takové široké kroužky, jako bychom nařezali známé cannelloni. Díky své robustnosti se vaří trošku déle, rozhodně je ale nesmíme převařit „ala česko“. Měly by zůstat opravdu tvrdkavé, když do nich kousneme, nesmí se lepit na zuby, ale zároveň by v jejich „jádru“ měl být vidět ještě bílý „nedovařený proužek“. Také platí, žádné vaření předem, proplachování vodou či prolévání olejem! Ale to už, jako milovníci italských těstovin, všichni víme. :-)

Do uvařených Anelli, zamícháme trochu naší omáčky (šťávy z chobotnic, vína a rajčat), a servírujeme do hlubokých předehřátých talířů. Těstoviny lehce zastrouhneme parmazánem, na ně klademe naše měkké voňavé chobotničky včetně hlaviček, které se smrskly do podoby oliv, polejeme omáčkou s kousky rajčat, a na závěr zakápneme kvalitním olivovým olejem, který nám celé chapadlovité dílko spojí. :-)

Panna Cotta z řeckého jogurtu, s karamelizovanými švestkami

.. vypadá jako puding, třese se jako puding, baští se jako puding, a není to puding.. Co je to? „Vařená smetana“, čili Panna Cotta! Tradiční italský dezert, který smetaně „dává tvar(ř)“. :-)

V základní verzi je tvořen smetanou, cukrem a želatinou. Aby byla ještě lahodnější, přidává se i vanilka, nebo další příchutě. Jelikož je léto, a tělo i zrcadlo lační po „lehčích verzích“, inspiroval jsem se australským šéfkuchařem Billem Grangerem, a Panna Cottu odlehčil řeckým jogurtem. Jako doplněk jsem zvolil karamelizované švestky, které svou kyselkavou chutí celý dezert ještě osvěží.

Nejdříve si namočíme v misce s trochou studené vody balíček plátkové želatiny (6pl., 10g), a necháme ji cca 10minut nabobtnat. Do rendlíku nalijeme 2 kelímky smetany – cca 380ml (minimálně 33%), přidáme 100g pískového cukru, zrníčka z jednoho vanilkového lusku (lusk podélně rozřízneme, a zrníčka vyškrábneme z obou polovin špičkou nože), a přihodíme vyvařit i prázdný vanilkový lusk. Vše za stálého míchání přivedeme k lehkému varu, plamen vypneme, rendlík odstavíme, vyndáme vanilkový lusk, a metličkou pečlivě vmícháme nabobtnalou vyždímanou želatinu, dokud se zcela nerozpustí. Poté postupně ručně zašleháme 500g řeckého jogurtu, a můžeme plnit do formiček. Ty si pro lepší vyklopení lehce vymázneme chuťově a barevně neutrálním olejem (např. řepkovým). Plníme po menších dávkách, aby nám nevznikaly nežádoucí bublinky, a výsledkem byl krásný celistvý tvar přesně dle našich představ. Panna Cottu vložíme do lednice, a minimálně 3h necháme vychladnout (čím déle, tím lépe).

Pro oko a chuť si před podáváním připravíme karamelizované švestky. Jednotlivé švestky podélně přepůlíme, vyjmeme pecku, dužinu namočíme do pískového cukru, a řezem a cukrem dolů klademe na nepřilnavou pánev. Švestky ještě posypeme asi lžící cukru, začneme zahřívat, a jakmile začnou pouštět šťávu a cukr se začne rozpouštět, přilijeme cca 0,5dl vody. Ve chvíli, kdy se začnou tvořit na pánvi bublinky, a šťáva začne houstnout, opatrně švestky vyjmeme. Do pánve přidáme opět cca 0,5dl vody, za stálého míchání vyrobíme omáčku (sirup), kterým budeme švestky na talíři polévat.

Vychladlou Panna Cottu vyjmeme z formiček – buď krátkým namočením formičky do horké vody a vyklopením (tím ale přijdeme o hladký tvar dezertu, a jeho povrch bude potažený malou vrstvou rozpuštěného krému), nebo se snažíme postupným jemným tlakem bříška palce na ztuhlé okraje plochy krému, dezert nejdříve oddělit od stěn, a potom jakoby vymáčknout do strany, a ve finále vyklopit. S vymazanými formičkami a trpělivostí to jde velmi snadno, a povrch dezertu pak bude zrcadlově lesklý.

Vyklopený dezert obložíme karamelizovanými švestkami (nesmějí být horké, aby se nám Panna Cotta nerozpustila), a lehce zakápneme švestkovým sirupem. Spojení jemnosti a plnosti smetany, lehké kyselkavé chuti jogurtu, podtržené vanilkou a švestkovou chutí se nedá odolat – uvidíte! :-)

Le Patio – kouzla Sofie Smith na českém talíři..

Sofia Smith - šéfkuchařka irsko-malajského původu, ženská perla, mezi naší mužskou kuchařskou elitou. A svůj exotický původ také promítá přímo na naše talíře či mističky. Díky svému talentu a odvaze kombinovat „pro našince“ na první pohled nesourodé ingredience či chutě, vytváří báječná kulinářská díla. My pak máme možnost být okouzleni explozí chutí v každém soustě, a dopřát si dokonalou „Asijskou fusion“.. Sofia není v Praze žádným nováčkem, dříve působila v restaurantu Angel či velmi známém Sanshu. Nyní, cca 3 měsíce, vévodí kuchyni Le Patia.

Le Patio je restaurant na Národní třídě, nacházející se kousek (za rohem) od stanice metra a tramvajové zastávky, nabízející místo k příjemnému posezení ve velmi netradičním interiéru koloniálního stylu s nádechem Francie. Přízemí slouží spíše jako vzdušná kavárna, odkud můžeme v pohodě, usrkávajíc kávu, sledovat ruch ulice, nebo si jen tak, zaskočit na snídani.

Horní část členitého interiéru, zahrnující i lávku na „kapitánský můstek“, je přímo předurčena pro klidné posezení s přáteli. Tedy až do chvíle, než ochutnáme první „kousek“ ze Sofiina kuchařského umění.. Klid je pryč, nastala exploze chutí, a v mém případě to platilo více než osminásobně! :-)

Zvolil jsem totiž osmichodové degustační menu, které bude, v návaznosti na sezónnost a nové Sofiiny nápady, průběžně měněno. Oproti tomu aktuálnímu, bylo to moje navíc ještě částečně odlišné, speciálně vytvořené pro Lime&Tonic, jehož akci jsem pro svou první návštěvu Le Patia využil. A jak to dopadlo? Nad mé očekávání! O svůj zážitek se podělím alespoň obrazem a výčtem ingrediencí, chutě vlastně popsat nelze, ty se prostě musejí zažít. :-) A při volbě párování vínem, mi nechybělo už takřka nic.

Personál byl velmi milý, i když mírně nevyvážený.. Jeden z číšníků (a sommeliér v jednom) díky svému vtipu, výřečnosti a hlavně znalosti ingrediencí v podávaných chodech, vyčníval, a byl tahounem celého podniku, ostatní působili tak nějak „v záběhu“. To se ale předpokládám, časem změní, snaha byla rozhodně vidět u všech. Za zmínku stojí i fakt, že restaurantem procházela i sama šéfkuchařka, která na hosty úsměvem nešetřila.

Le Patio se určitě zařadilo, díky nevídané chuťové smršti Sofie Smith, umocněné duchem netradičního prostředí, mezi podniky, kam se už „dnes“ těším na „zítřejší“ návštěvu. :-)

A teď slíbená osminásobná exploze:

Amuse-bouche – domácí tortilky s džemem z rajčat, šalotky, rýžového vína, černého pepře a sušených krevet, ..:

Polévka s kokosem a galangalem - s jemným kuřecím knedlíčkem s citronovou trávou a limetkovým listem, čerstvý koriandr, křupavá smažená šalotka a čili olej:

Wonton – „knedlíček“ plněný krevetami na sečuánský způsob, vinaigrette s černým octem, čili olej:

Sladké kalamáry - v domácí karamelizované sladké čili omáčce, baby špenát, křupinky z bílého a černého sezamu:

Máslové krevety - smažené ve woku s kari lístky, červené čili, česnek, rýžové víno, máslo a pražený kokos, rukola, exotický dressing:

Vepřové na vietnamský způsob – grilované bio vepřové s citronovou trávou, česnek, rybí omáčka a med, okurkový relish:

Hovězí na indonéský způsob – pomalu vařené bio hovězí s kořením, kokos, citronová tráva, ananasový rojak, čili džem, žlutá rýže:

Jungle Duck - pečená kachna, ostré a pálivé severní thajské kari, limetka, thajská bazalka, koriandr, lepivá kokosová rýže:

Andělský cheesecake - z bílé čokolády, omáčka z mučenky a thajské bazalky:

.. a můj absolutní vítěz? Jungle Duck! V těsném závěsu za kachnou pak - hovězí spolu s krevetkami..:-)

Zadělávaná kapusta čili „kél“ – křupavá a zelená..

.. jídlo spíše podzimní až zimní. Když se mi ale dostala do rukou nádherná hlávka, přímo z domácí zahrádky „Zahrady Čech“, neodolal jsem, a musel ji připravit právě teď. Proč taky nevyužít takto sezónní nabídku, že? Kapustu čili „kél“ – jak jsme jí (mu) doma říkali, miluji od dětství. Samozřejmě nemám na mysli tu polohnědou, rozvařenou, beztvarou „kejdu“ ze školní jídelny, ale maminčin kél, krásně zelený, s vůní česneku a slaniny, který se v naší rodině připravuje od nepaměti, proto se u nás možná zabydlel spíše název „kél“, který pochází z německého „kohl“. Aby byl ještě křupavější, pokusil jsem se jeho tepelnou přípravu zkrátit na minimum..

Jednotlivé listy z jedné hlávky kapusty oddělíme, a řádně pod tekoucí vodou omyjeme (není nic horšího, než křupající písek mezi zuby). Z každého listu pak vykrojíme větší část košťálu (cca 10cm), který by se vařil déle, a list podél něj rozpůlíme (nejvíce se mi osvědčily nůžky, hezky jako při hodinách výtvarky). Košťálky nevyhazujeme, skvěle je upotřebíme např. do zeleninové polévky, nebo je můžeme vařit spolu s listy, vytáhnout je později, a nakrájet třeba do zeleninového salátu.

Ve větším hrnci si přivedeme vodu k varu, osolíme, vložíme do ní kapustu, a na mírném plamenu vaříme přikryté cca 10 minut. Poté listy vyndáme, a rychle je vložíme do ledové vody, abychom okamžitě zastavili var, a kapusta zůstala krásně zelená. Jakmile se zchladí, listy si úhledně naskládáme na sebe, lehce z nich vytlačíme vodu, podélně vejpůl překrojíme, a napříč krájíme hrubší, cca 0,5-1cm široké, nudličky.

Kapustu máme připravenou, přišel čas na „jíšku“. Ta má sloužit nejen jako pojivo, ale také má funkci „nositele chuti“. Ve větším kastrole si vyškvaříme cca 150g tučnější slaniny (použil jsem oblíbenou gazdovskou), a jakmile jsou z ní škvarečky, část jich odebereme pro finální dozdobení a zvýraznění chuti. Přihodíme cca 75g hladké mouky, pečlivě promícháme metličkou, necháme zpěnit, a za stálého míchání přilijeme ¾ litru horkého hovězího vývaru (pokud vývar nemáme, můžeme použít vodu z brambor, které jsme si uvařili jako přílohu). Přisypeme 6 jemně pokrájených stroužků česneku (lis nepoužívám, mám raději kousky), dochutíme solí, a za častého míchání necháme na mírném plamenu minimálně 40 minut probublávat. Poté přidáme čerstvě mletý pepř, a do takto vzniklé omáčky vmícháme pokrájenou kapustu. Krátce povaříme, případnou hustší konzistenci upravíme přidáním naběračky vývaru. Dochutíme solí a pepřem, a můžeme podávat.

Okraj talíře obložíme polovinami menších vařených brambůrek, doprostřed naservírujeme křupavou kapustu, hrající celou škálou barev od sytě zelené až po žlutou, lehce přelijeme omáčkou, a nahoru nasypeme voňavé slaninové škvarečky. Maminčina kapusta je na stole! :-)

Mlýnec restaurant - a Karlův most máme téměř na dosah ruky..

.. Novotného lávka, loďky vyplouvající „z útrob“ Karlova mostu, bublající Vltava, historie Staroměstských mlýnů, a především skvělé jídlo, připravované šéfkuchařem Markem Purkartem a jeho týmem. To vše znamená jedno - restaurant Mlýnec, podnik zahrnutý v žebříčku TOP100 Maurerova průvodce Grand Restaurant.

Důležitější než žebříček, je fakt, zda je pro mne návštěva podniku také zážitkem. A jelikož tu právě „smolím“ své postřehy, a na místa, kde to za moc nestálo, nechci ani pomyslet, natož o nich psát, odpověď je jasná: Mlýnec se v mém „hodnocení“ zařadil přesně mezi ty restauranty, co mě baví, a odkud odcházím s nadšenými chuťovými pohárky, pohodovým pocitem, plány na další návštěvu, a tím nejdůležitějším - inspirací pro mé domácí vaření, čili mou radost. Ale zpět na začátek..

Restaurant se nachází na Novotného lávce, a cesta po nábřeží je k němu lemována nepřekonatelným pohledem na naše panoramata Pražského hradu a podhradí. Vchod i historická budova působí poměrně malým dojmem, ale jakmile vejdeme dovnitř, jako bychom vstoupili do prostorného, luxusního soukromého „průchodu“, směřujícího až ke Karlovu mostu. Karlův Most, díky otevřené prosklené terase, totiž dominuje celému restaurantu, a působí skoro až jako obrovská 3D tapeta.. Místo, kde chceme usednout je tedy jasné - slunečný červnový podvečer, v přímé blízkosti Karlův most, Vltava ležící doslova u nohou, .., terasu si prostě nemůžeme nechat ujít! A nejen tu..

Nejdříve nám na stůl připlul amuse-bouche: Chřestová zmrzlina – krásně krémová, lehce sladká, s delikátní chutí chřestu. Skvělá chladná volba k povzbuzení chuti v parném dnu.

Předkrm jsme zvolili studený – Carpaccimi ze západočeského daňka, dva dny marinované v zeleném pepři, s lanýžovým olejem a zeleninkou Brunoise. Daněk se jen rozplýval, a lanýžový olej vše jen podtrhl a spojil.

A také teplý: Medem gratinovaný kozí sýr na domácím perníku s pečeným fíkem a zeleninovým salátkem. Med a kozí sýr = zaručená dvojka.

A jaké hlavní chody nás zlákaly? Telecí filet mignon v trojobale, se smetanovým křenem, telecím jus, a lehkým bramborovým salátem – asi největší a šťavnatá „bomba“ večera – už jste někdy ochutnali ten nejjemnější, medium, a přitom smažený, steak?

Dále pak jehněčí hřbet s chřestem, velikonoční nádivkou s kopřivami, mladým smetanovým špenátem a zázvorovým jus, který mě zaujal svěžestí a kombinací chutí – zkrátka zázvor zabodoval, a inspiroval. :-)

Celým večerem nás provázel milý a pozorný personál, který neopomněl vždy v pravou chvíli dolít růžové vínko (bohužel značku jsem si sice zapsal, ale ztratil), nebo přispěchat s nabídkou či doporučením dalšího chodu. Rovněž nesmím zapomenout na „kohoutkovou vodu“, kterou na požádání přinesli ve džbánku, zdarma, bez jakéhokoliv „džbánkovného“, což stále není vždy a všude úplně obvyklé.

Závěr patřil sladké tečce – kávě a pozornosti podniku – domácím pralinkám, a především skvělým dezertům, stejně jako u předkrmu – teplému a studenému:
Místní bestseller – Teplý čokoládový fondant s čokoládovou zmrzlinou a čoko hoblinkami.

A variace sorbetů, po kterých bych se přímo utloukl – Rybízový s černým pepřem, mangový se zázvorem a jahodový s mátou.

Takto příjemný a ničím nerušený večer v samém centru Prahy jsem delší dobu nezažil, a v mém soukromém hodnocení bych Mlýnec zařadil minimálně do TOP20. :-) Těším se na další zážitek.